GENERACE

Dědci a báby

pořád by se chtěli bavit

pít víno a Máchův máj slavit

smějí se vtipům

co jsou k pláči

jen Adam s Evou

jim pro lásku stačí

šíří nesmysly  

co si ČT nemyslí

nezajímá je osud

naší planety

místo červů

žerou špagety  

divní

jsou fakt divní

kvůli nim

jsme depresivní

hleďme na ty rebely 

ruší noční klid

když my řádně 

spíme v posteli

hleďme na ně

na dědky a báby

co nedbají

na naše rady!

Jejich svět

Namalovali jsme jim

svět

černou tuší 

do postýlek

položili balvany 

zoufalého Sisyfa                          

jejich duše

je bílý květ

co v přítmí 

pokojíčku

usychá

Namalovali jsme jim 

svět

jako Babylon

už ani flétna

nemá čistý tón

jak Atlas

na ramenou

chtějí nést

celý svět

nedali jsme jim

k růži přivonět

jejich duše

je na věnci 

suchý květ

Namalovali jsme jim

svět

jako džungli

predátorům

v zubech

pění jed

jiní zas vytahují

ostré drápy

místo bezpečí

je ovíjíme 

svými strachy

marně je chrání

rouška na ústech

jejich duše

je ve stínu

choulící se

plachý květ

Namalovali jsme jim

svět

jako plnou mísu

avšak ouha

na sladký hrozen

schází touha 

ač hrozen

voní a láká

přitažlivý je

snad jen

pro čmeláka

touha se ukryla

do kredence

ať žije

dekadence

bezmoc a hněv

jejich duše

je zlomený

jarní květ

Namalovali jsme jim

svět

jako klec ze zlata

nedovolíme jim

vzlétnout

a padnout

chřadnou

naše ptáčata

na jejich bolest

nemáme lék

jejich duše

je sluncem

opuštěný

květ

Jsem ubývající Měsíc

vítám tě Tajemná    

v cíchách bělostných

tvá jemná zář      

mi prýští na polštář

a v peřinách klíčí

voňavý měsíček                                     

koupe se

v panenské tůni                                 

a peřiny růžoví

prvním dotekem

Měsíce

příslibem novoluní

za noci jasné

za svitu matky Luny

brouzdám kapradím

a do plachetky sbírám

divotvorné býlí                     

co tě učarovat umí

můj milý

kouzlím a čaruji

modlím se k úplňku

za tebe můj synu

na mléčné dráze

v mém objetí

poprvé přivoníš

mešnímu vínu

uprostřed temnoty

tichý půlměsíc

tmavne a ubývá

každým dechem

každým vzlykem

nočním hříchem

ubývající Měsíc

s prázdným břichem

nahý a bosý

Měsíc  co ubývá

a zvolna tone

v jediné kapce rosy                                     

stokrát vykoupán

mocným přílivem                                

nastokrát

odlivem vykoupen

v moři bez konce

jsem Měsíc

ubývající Měsíc

na nebi bez Slunce

Jadýrka

Jablíčko se odkutálelo

já čekám na svou zimu

nechť hřeje slunce

jadýrka z mého klínu

Velikonoce starý mámy

Jaro probouzí

spící klíny

dejte vejce malovaný

nebo aspoň bílý

slepička vám snese jiný

koupila v Lídlu vajíčka

matka matička              

Šípy

Říká se

že děti jsou šípy

co vystřelujem

do světa

Matčino srdce

s nimi nelétá

sedí doma

a nereptá

Šípy jsou jak bumerang

co se vrací ze světa

zraňují matčino srdce

láska chutná trpce

Malé šipky

se jak bumerang

vrací ze světa

a zraňují srdce pramáti

Co bylo vrženo

se do toulce nevrátí

Pramáti

Nepocházíš z mého lůna

a přece je tvým domovem

ne matkou

sudičkou ti jsem

Jsi moje krev

však krev má

tekla před lety

krvácím štěstím

a jdu ti v ústrety

Ztrácíš se mi

Mé milované

Rod

Děťátko

Můj milý tatínku

tu máš kytičku

voní po zlatém sluníčku

Ty jedna hloupá

na co dar z kytek

jsou leda pro dobytek

máš hlavu v oblacích

jsou s tebou

jen samé trampoty

kytka je k ničemu

jako ty

Má drahá maminko

toužím se schoulit

ve tvém objetí

mateřská náruč

je přece pro děti

žadoním převelice

moc bych

o tvou náruč stála

podívej

jsem pořád

tvoje malá

Holka bláhová

láska a bezpečí

jsou jen povídačky

běž a ukliď

svoje hračky

---

Cítím tě děťátko

jako bych byla

v požehnaném stavu

ale dobře vím

nejsi má dcera ani syn

to dítě

co ve mně přebývá

jsem já

kytky už netrhám

a hračky zmizely

v nenávratnu

a přesto se stále

toužím nasytit             

z pramene

bezvýhradné lásky

pláču tvýma očima

slzy mi po tváři stékají

a vyhlazují vrásky

Rodinná anamnéza

Bolesti a hříchy

vyplouvají na hladinu

jak shnilé lekníny

vracím ti je

vodníku

já chci žít

v křišťálovém rybníku

kde květy rostou

čisté bílé

vezmi si zpět

květy shnilé

Vodník říká 

nech si je

jsou to tvoje                                     

zlaté lilie

Dokud prý

kořeny pod hladinou

rozplést nedovedu

nikdy se nevymaním

z krunýře ledu

co jste mi na hrb dali

moji předci

mámo táto

báby dědci

Jak jste asi žili

jací jste byli

z čeho jste měli strach

který teď cítím

v útrobách

Kdo do naší tůně

nalil číši jedu

kterou od živé vody

oddělit nedovedu

Cítím bolest

v levém kotníku

když kráčím

po křivolakém chodníku             

neznámý děd

si pádem z koně

nohu zlomil

a já musím

stigma nést

za jeho omyl

Ptám se ptám

jak jste asi žili

jací jste byli

moji milí

snad měli jste

opravdovou snahu    

nechat svým potomkům

čisté boty

na svém prahu

Sedím na břehu

a modrají mi ústa

země je bohapustá

a tůně otrávená

nedá mi pít

vodník mne nabádá

zkus se ke dnu  

ponořit

Osvoboď duše

ze zavřených hrnků

a přijmi je

otrhané umazané

bez zářivého lesku

měj s nimi soucit

i když je viníš

ze své bídy

ze svého stesku

Věř že nikdy

není dosti

laskavosti

Sám ke dnu

potomky vedeš

aniž bys to tušil

cestu ke hladině

hledej

na bolest a zklamání

nedej

jednou možná

osvobodí tebe

přijmi je už nyní

v celé jejich kráse

jste jedno květenství

v jiném čase