Zítra mám narozeniny a Umělec mi slíbil, že je oslavíme v Krajině Mňau. Cesta byla rychlá, stačilo třikrát zaťukat na malířský stojan a byli jsme tam.

Před nám se rozprostírá louka plná květin. Přeješ si kytičku? Obrací se na mne Umělec.

Já bych si přála dort, mňoukla jsem tiše. Zčistajasna se mezi lučním kvítím objevil malý bílý pejsek. A prý, tak ho spolu upečeme!

Co mi to připomíná… Aha, pohádku, kterou mi vyprávěla maminka.

Přišli jsme na kraj louky, tam kde začíná les. Tady pod vysokými smrky stojí dřevěná chaloupka. Bedlivě si ji prohlížím ze všech stran, jestli na ní nenajdu perník. Setkat s ježibabou bych se fakt nechtěla.

Je to dobrý, můžeme dovnitř!

V chaloupce je čisto a útulno. Na stole už je připravena spousta dobrot. Pec je rozehřátá. Tak do práce!

Vím, co a jak a nebudu tropit hlouposti jako ta popletená kočka z pohádky.  Dám do dortu vše, co tam patří. Hrnek mléka, mouku, vajíčka a med…  Pejsek snaživě míchá a míchá.

Kuku, kuku, vylétla kukačka ze starých dřevěných hodin. Uf, to jsem se lekla! A co je tady ještě zajímavého? Rozhlížím se. A to jsem neměla dělat! Zatímco zvědavě okukuji chaloupku, nevšimla jsem si, že pejsek do těsta tajně přidal namletou kost. A po chvilce, když jsem se k němu otočila zády, do něj místo oříšků strčil své psí granule. Dokonce i kus masa na sekanou tam dal. A místo skořice sype do mísy papriku  a ještě přihazuje bobkový list. Bobky do dortu, no chápete to?

Dala jsem těsto do trouby a těšila se, až krásně zavoní. Proč ale voní jako guláš?

Pejsku, ty jsi mne teda namíchl! To má být můj narozeninový dort?

Pejsek zalezl do kouta a tváří se provinile. Takhle to dopadne, když kočička s pejskem pečou dort, usmívá se Umělec, který se přišel podívat, co jsme ukuchtili.

Naštěstí má dobrý nápad. Sedl si ke stolu a pronesl: „Stolečku, prostři se!“

A to je hned jiná pohádka!

Stůl se prohýbá pod hromadou laskomin. Jsou tu pochoutky pro mne, pro pejska i pro Umělce. Nadšeně jsme se vrhli do jídla. Umělec si dává na talíř pečená holoubátka a nalévá si ze džbánu vína. Pejsek si vybírá všechno, co voní jako sele, a já ochutnávám vše, co mi přijde pod tlapku. Ale ouha, stůl je pořád plný dobrot. Sotva sním jeden dezert, objeví se nový. Naštěstí Umělec zavelí: „Už dost! Jdeme domů.“

Loučíme se s pejskem. Podala jsem mu packu a usmála se. „Nic si z toho nedělej. Náš dort byl sice kočkopes, co nebyl k jídlu, ale stejně jsme si nakonec pochutnali! A až budeš mít narozeniny, upečeme dort jen pro tebe.“ 

Zase jsem o rok starší, povzdychla jsem si, když jsem se vrátila domů a pohodlně se natáhla na svém parapetu. Hladím si plné bříško a vzpomínám na báječnou hostinu v Krajině Mňau.