Liška a zázrak
Právě jsme se vrátili z Krajiny Mňau. Dnes jsme byli svědky zázraku. Cesta zpočátku nebyla moc zajímavá. Dlouze se vinula mezi lesy a poli, až nás dovedla k ústí řeky.
Pod baldachýnem z vrbového proutí se ukryla liška. Její tělo leželo bezvládně jako bez života. Její velké oči byly prázdné.
Ach tolik mi jí bylo líto. Ležela tam tak sama. Na studené zemi. Opuštěná.
Zeptala jsem se Umělce, co s tím budeme dělat. Pokrčil rameny a zamyslel se. A pak vytáhl z kapsy píšťalku. Sotva na ni zapískal, uslyšeli jsme hluboké ticho. A z hloubi toho ticha pomalinku vyplouvaly tóny, jeden po druhém. Jako když bublinky stoupají na hladinu. Aha, to je zpěv ptáků. A tu z dálky zašuměl splav. A přidal se vítr! Žáby! A bzukot včel!
Umělec zapískal podruhé. Z pastviny přiběhly ovečky. A jak cupitaly, rozezněly se jejich zvonky. Pastýř rozezvučel svoji flétnu. Přišel i smutný básník s loutnou a zahrál svou tesknou píseň.
Když Umělec zapískal potřetí, liška se postavila na nohy a bez díků zmizela v roští.
Je to zázrak? Udiveně jsem pohlédla na Umělce.
Strčil píšťalku do kapsy a zase jen pokrčil rameny.
Pochopila jsem, že vše, co bublá, zvoní, hřmí, štěbetá, šumí, cinká i mňouká, to vše nám rozdává léčivou sílu.
