Právě jsme se vrátili z Krajiny Mňau. Dnes jsme byli svědky zázraku. Cesta zpočátku nebyla moc zajímavá. Dlouze se vinula mezi lesy a poli, až nás dovedla k ústí řeky.

Pod baldachýnem z vrbového proutí se ukryla liška. Její tělo leželo bezvládně jako bez života. Její velké oči byly prázdné.

Ach tolik mi jí bylo líto. Ležela tam tak sama. Na studené zemi. Opuštěná.

Zeptala jsem se Umělce, co s tím budeme dělat. Pokrčil rameny a zamyslel se. A pak vytáhl z kapsy píšťalku. Sotva na ni zapískal, uslyšeli jsme hluboké ticho. A z hloubi toho ticha pomalinku vyplouvaly tóny, jeden po druhém. Jako když bublinky stoupají na hladinu. Aha, to je zpěv ptáků. A tu z dálky zašuměl splav. A přidal se vítr! Žáby! A bzukot včel!

Umělec zapískal podruhé. Z pastviny přiběhly ovečky. A jak cupitaly, rozezněly se jejich zvonky. Pastýř rozezvučel svoji flétnu. Přišel i smutný básník s loutnou a zahrál svou tesknou píseň.

Když Umělec zapískal potřetí, liška se postavila na nohy a bez díků zmizela v roští.

Je to zázrak? Udiveně jsem pohlédla na Umělce.

Strčil píšťalku do kapsy a zase jen pokrčil rameny.

Pochopila jsem, že vše, co bublá, zvoní, hřmí, štěbetá, šumí, cinká i mňouká, to vše nám rozdává léčivou sílu.

Můj Umělec smrká a pšiká. To proto, že má stojan blízko okna a za ním už se vplížil sychravý podzim.

Umělci z rýmy zčervenal nos a vypadá jako kašpárek. Ale není s ním žádná zábava. Jak bych mu sakrymyš pomohla? Jsem kočka domácí a vždycky si poradím.

Navštívila jsem Šedázádu, ta je přece perská a ví toho hodně o světě i o životě. Slíbila jsem, že když mi dá radu, hezky jí učešu záda.

„Vrať se do krajiny Mňau a najdi tam Květuščinu zahrádku,“ říká. „Je plná nádherných květin a kouzelných bylinek. Natrhej je a uvidíš, že hned bude po smrkání!“

V krajině Mňau kvetou kytky celý rok. Tak si tady trochu prohřeji kožíšek, u nás už jsou dny chladné a deštivé.

Ale jak poznám, která bylinka je kouzelná? Vzala jsem si s sebou svůj deník a v něm mám chytré poznámky od Šedázády.

Jak ale najít Květuščinu zahrádku… Nechám si poradit od svého čeníšku! Půjdu tam, kam mně vůně povedou… Krajina Mňau je ale voňavá celá a snadno tak mohu ztratit cestu. Nebo si nechám poradit od včely nebo od motýla. A co kdybych zavolala Květušku?

Nebylo to třeba, už stojím před zahrádkou. Nikde nevidím plot, ale přesto vím, že je to ona. Květuščina zahrádka. Přede mnou se rozlévá záplava zeleně a květin.

Listuji ve svém deníku. Mám domů přinést zelené lístky rýmoplašky, fialový květ kašelníku a čerstvé kořínky pšíkavice.

Procházím se zahrádkou a obdivuji tu krásu.

A už vidím Květušku. Zrovna zalévá záhon kvetoucího kašelníku.

„Dobrý den, Květuško,“ zdravím ji. „Můžu si natrhat bylinky?“

„Celá zahrádka je tu pro tebe,“ usmívá se Květuška. „Vyber si, co potřebuješ. Chceš, pomůžu ti?“

Květuška vypadá trochu jako Karkulka, jen má na hlavě místo červeného čepečku rozkošný bílý klobouček. Šaty má v barvě zralých jahod. V ruce drží konvičku a ve druhé proutěný košík.

Netušila jsem, že je to taková zábava, sbírat bylinky! Chodíme po zahrádce, chichotáme se a Květuška mi říká, že si vždycky přála mít kočičku, kterou by milovala a pěkně se o ni starala. Ale má tolik práce…

Naštěstí má spoustu kamarádů, kteří ji na zahrádce navštěvují. Třeba Ferda Mravenec a jeho Beruška, včelka Mája a motýl Emanuel. Častým hostem je Krteček v kalhotkách a občas si pro zlaté jablko přiletí pták Ohnivák. Květuška má ale ráda všechny kamarády, i ty úplně malé a neznámé. Třeba mšice a housenky.

Už mám ve svém košíku vše, co potřebuji. Všecinky bylinky a květinky. Loučím se se svou novou kamarádkou. Květuška mi dala na cestu růži, přivoněla jsem…

 „Už jsem doma, Umělče! Postav vodu na čaj, mám pro tebe zázračné bylinky!“

Z kuchyně slyším: „Děkuji ti. Pšííík!“

Zítra mám narozeniny a Umělec mi slíbil, že je oslavíme v Krajině Mňau. Cesta byla rychlá, stačilo třikrát zaťukat na malířský stojan a byli jsme tam.

Před nám se rozprostírá louka plná květin. Přeješ si kytičku? Obrací se na mne Umělec.

Já bych si přála dort, mňoukla jsem tiše. Zčistajasna se mezi lučním kvítím objevil malý bílý pejsek. A prý, tak ho spolu upečeme!

Co mi to připomíná… Aha, pohádku, kterou mi vyprávěla maminka.

Přišli jsme na kraj louky, tam kde začíná les. Tady pod vysokými smrky stojí dřevěná chaloupka. Bedlivě si ji prohlížím ze všech stran, jestli na ní nenajdu perník. Setkat s ježibabou bych se fakt nechtěla.

Je to dobrý, můžeme dovnitř!

V chaloupce je čisto a útulno. Na stole už je připravena spousta dobrot. Pec je rozehřátá. Tak do práce!

Vím, co a jak a nebudu tropit hlouposti jako ta popletená kočka z pohádky.  Dám do dortu vše, co tam patří. Hrnek mléka, mouku, vajíčka a med…  Pejsek snaživě míchá a míchá.

Kuku, kuku, vylétla kukačka ze starých dřevěných hodin. Uf, to jsem se lekla! A co je tady ještě zajímavého? Rozhlížím se. A to jsem neměla dělat! Zatímco zvědavě okukuji chaloupku, nevšimla jsem si, že pejsek do těsta tajně přidal namletou kost. A po chvilce, když jsem se k němu otočila zády, do něj místo oříšků strčil své psí granule. Dokonce i kus masa na sekanou tam dal. A místo skořice sype do mísy papriku  a ještě přihazuje bobkový list. Bobky do dortu, no chápete to?

Dala jsem těsto do trouby a těšila se, až krásně zavoní. Proč ale voní jako guláš?

Pejsku, ty jsi mne teda namíchl! To má být můj narozeninový dort?

Pejsek zalezl do kouta a tváří se provinile. Takhle to dopadne, když kočička s pejskem pečou dort, usmívá se Umělec, který se přišel podívat, co jsme ukuchtili.

Naštěstí má dobrý nápad. Sedl si ke stolu a pronesl: „Stolečku, prostři se!“

A to je hned jiná pohádka!

Stůl se prohýbá pod hromadou laskomin. Jsou tu pochoutky pro mne, pro pejska i pro Umělce. Nadšeně jsme se vrhli do jídla. Umělec si dává na talíř pečená holoubátka a nalévá si ze džbánu vína. Pejsek si vybírá všechno, co voní jako sele, a já ochutnávám vše, co mi přijde pod tlapku. Ale ouha, stůl je pořád plný dobrot. Sotva sním jeden dezert, objeví se nový. Naštěstí Umělec zavelí: „Už dost! Jdeme domů.“

Loučíme se s pejskem. Podala jsem mu packu a usmála se. „Nic si z toho nedělej. Náš dort byl sice kočkopes, co nebyl k jídlu, ale stejně jsme si nakonec pochutnali! A až budeš mít narozeniny, upečeme dort jen pro tebe.“ 

Zase jsem o rok starší, povzdychla jsem si, když jsem se vrátila domů a pohodlně se natáhla na svém parapetu. Hladím si plné bříško a vzpomínám na báječnou hostinu v Krajině Mňau.