V Krajině Mňau
Řeknu vám, život kočky v paneláku není velká zábava. Upřímně, je to nuda. Ale jo, miska s mlékem, dobrý. Nějaké ty granule, taky dobrý. Nemám ale valný kočičí program. Žádné toulky, divoká dobrodružství a bohužel ani romantické rande. Mám několik možností. Spát, chodit po bytě, nebo pozorovat svého pána.
Můj pán je Umělec. Dřív často sedával před malířským plátnem a na něm pak zůstávaly barevné šmouhy. Vždycky jsem hádala, co z toho bude. Zpočátku to třeba vypadalo na krásného vypaseného kocoura, ale nakonec z toho vylezla víla. Celičká růžová. No řekněte, co s takovou vílou... Anebo se šmouhy začaly podobat střechám domů, až se mi chtělo na ně vyskočit a projít se po nich jako po kolonádě. Jenže ouha, zase nic. Byly z toho jakési zvláštní kameny, co trčely kdoví proč k nebi.
No a pak přidal pan Umělec ke štětci nóbl techniku. Fotoaparát. Kdoví, kdo ho vynalezl. Kočky nepotřebují foťák. Ale můj Umělec se s ním spřátelil. Komunikují spolu podivnou řečí. Pozoruji ty dva kámoše a předu jak se patří, aby si mě pán všimnul. Někdy to zabere, jindy se uraženě stáhnu. Přece toho protivnýho dvounožce vůbec nepotřebuju.
Koho ale opravdu nemusím, to je počítač. Moc si o sobě myslí a dokonce Umělci fušuje do řemesla. Představte si to, ten krám umí sám namalovat obrázek! Stačí mu trochu napovědět a je to. Prý je to chytrý, no nevím. Není nadto si namočit tlapky v barvě…
Miluji, když si Umělec stoupne před stojan a pokojem zavoní čerstvé barvy. Cítím se jako ve svátek. Stočím se do klubíčka a pozoruji štětec v jeho ruce, jak maluje nový příběh. Mezi žaluziemi proniká purpurové světlo. Pokoj se ztiší. Prach usedne. A já kočka domácí jsem u toho. Můj pán se vydává na cestu do říše fantazie. Říkám jí Krajina Mňau.
